Řecká mytologie se stává z vyprávění o řeckých bozích, polobozích a bájných hrdinech, která se nejprve předávala ústní básnickou tradicí a tvoří součást starořeckého polyteistického náboženství. Řecký mytologický systém byl později v upravené podobě přejat římskou mytologií. Při studiu řecké i římské mytologie je třeba brát v úvahu jednak to, že řada bájí existuje v různých variantách, jednak to, že řečtí a římští bohové sice často tvoří vzájemné protějšky, nejsou však vždy úplně totožní.
V různých příbězích a hymnech mají řečtí bohové podobu člověka; několik výjimek (např. Sfinx) je blízkovýchodního či anatolského původu. Řečtí bohové se dle těchto vyprávění mohli narodit, avšak nestárli, byli téměř nezranitelní, mohli se stávat neviditelnými, přemísťovat se velmi rychle na dlouhé vzdálenosti či mluvit prostřednictvím lidí, ať už s jejich vědomím či bez něho. Každý z bohů měl svůj vlastní způsob zjevování se, rodokmen, zájmy, osobnost a oblast činnosti - tyto údaje se však místně lišily. V poezii jsou s jednotlivými božstvy spjatá ustálená epiteta (běloloktá Afrodité apod.).
Bohové jsou zpodobeni jako velká několikagenerační rodina, jejíž nejstarší členové stvořili svět, avšak byli přemoženi mladšími členy rodiny. Dvanáct olympských bohů popisuje řecká poezie jako ty, kteří se v hrdinském věku zjevili osobně Řekům. Bohové naučili Řeky mnoha užitečným řemeslům, naučili je způsobům bohopocty, odměňovali jejich ctnosti, trestali neřesti, konali zázraky a plodili prostřednictvím lidí děti.